Aktuality

AMY 2026 propojila neurovědu, dětskou psychiatrii a zkušenosti z praxe

Jak zkušenosti z dětství ovlivňují vývoj mozku, empatii a pozdější fungování člověka? A co může současná neurověda říct lidem, kteří s ohroženými dětmi každý den pracují? Právě těmto otázkám se věnovala třídenní mezinárodní multioborová konference AMY: Aid for Maltreated Youth 2026, která se v září uskutečnila na půdě naší fakulty. Konferenci pořádala organizace Amygdala a SOS dětské vesničky ve spolupráci s dalšími odbornými institucemi – 3. LF UK, NÚDZ a Psychiatrická nemocnice Bohnice.

Program propojil neurovědu, dětskou psychiatrii, psychologii a zkušenosti z praxe. Mezi přednášejícími byli odborníci z Česka i zahraničí a vedle odborných přednášek dostal prostor také dialog o tom, jak poznatky o vývoji dětského mozku a následcích traumatu využít při každodenní práci s ohroženými dětmi.

Co se děje v mozku dítěte, které zažilo trauma

Jedním z hlavních témat konference se zabývala přednáška hlavního organizátora akce MUDr. Davida Adama, zakladatele Amygdaly a odborníka působícího také na 3. LF UK, nazvaná Vývoj a neurobiologie empatie u dětí z rizikového prostředí. MUDr. Adam v ní představil plánovaný longitudinální výzkum, který má děti z rizikového prostředí sledovat po dobu neuvěřitelných 22 let.

Výzkumníci chtějí zjistit, jak traumatické zkušenosti v dětství mění strukturu, funkci a propojení mozku a jak se tyto změny následně promítají do vývoje osobnosti, vztahů a schopnosti člověka fungovat ve společnosti. Zaměří se také na faktory, které mohou působit protektivně, a na mechanismy související s rozvojem poruch osobnosti včetně sociopatie. Výzkum má kombinovat údaje z funkční magnetické rezonance, genetických a epigenetických vyšetření, psychologických a behaviorálních testů i endokrinologických vyšetření. Právě dlouhodobé sledování stejného souboru lidí může umožnit lépe pochopit, proč se některé děti s velmi nepříznivými zkušenostmi dokážou postupně adaptovat, zatímco u jiných se obtíže rozvíjejí a přetrvávají.Samotnému vyšetření magnetickou rezonancí má předcházet také simulace ve virtuální realitě, při níž si děti celý proces vyzkoušejí nanečisto. Výzkumný tým tím chce zajistit nejen kvalitu získaných dat, ale také co největší komfort dětských účastníků.

Důležitou součástí projektu je také výzkum empatie. Otázkou není jen to, jak dítě reaguje na utrpení druhých, ale také jak se během vývoje utvářejí mozkové sítě spojené se sociálním chováním, emocemi a morálním rozhodováním. Výzkumníci chtějí sledovat, jak tyto procesy ovlivňují zkušenosti z rizikového prostředí.

Od traumatu k empatii a vztahům

Téma vývoje empatie přirozeně navazovalo na další přednášky. Americký neurovědec prof. Jean Decety, který se dlouhodobě zabývá sociálními a emočními procesy, představil pohled forenzní kognitivní neurovědy na empatii, morální rozhodování a psychopatii. Dr. Nim Tottenham, odbornice na vývojovou neurovědu, se věnovala tomu, jak rané zkušenosti a vztahy s pečujícími osobami ovlivňují vývoj mozku. Téma attachmentu a jeho významu pro vývoj ohrožených dětí otevřela také psycholožka PhDr. Petra Winnette, Ph.D.

Na klinickou stránku problematiky upozornil dětský psychiatr MUDr. Peter Pöthe, který hovořil o nespokojenosti v dětství a zdůraznil potřebu vnímat dítě jako subjekt vlastního prožívání. Prof. MUDr. Jan Vevera, Ph.D., se zabýval mimo jiné tím, jak nedostupnost psychoterapie u dětí může vést k předčasnému využívání farmakologické léčby.

Konference se přitom nezastavila u vztahu mezi dítětem a jeho bezprostředním okolím. Do programu se dostala také širší společenská perspektiva. O vlivu sociálních sítí a chytrých telefonů na dětskou psychiku diskutovali Bc. Matěj Hollan, Ing. Josef Holý a Mgr. Michaela Mlíčková Jelínková. Zahraniční pohled nabídli prostřednictvím videomostu také psycholog Paul Bloom a neurovědkyně Nim Tottenham.

Ne všechno vyřeší další pravidlo

Právě propojení vědeckých poznatků s každodenní realitou péče o děti zdůraznil při zahájení konference také Mgr. Bc. Štěpán Jílka, zmocněnec pro ústavní a ochrannou výchovu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ve své práci se setkává s dětmi, které si do ústavní péče přinášejí řadu negativních zkušeností a často obtížně hledají vlastní identitu i cestu, jak fungovat ve vztazích s okolím. Podle Jílky se přitom stále objevují snahy reagovat na jejich obtíže především represivními a režimovými opatřeními. „Objevují se pořád volání po represivních, silovějších nástrojích, režimových opatřeních a tak podobně. Ale my v praxi zjišťujeme, že vlastně nefungují,“ řekl.

Za podstatné naopak považuje samotné lidi, kteří s dětmi pracují, a především vztah, který mezi nimi vzniká. „My si uvědomujeme, že tím nástrojem jsme vlastně my sami – vychovatelé, kteří s dětmi pracují, odborný personál v zařízeních a vztah, který s dětmi mají.“ Podle Jílky již existují zařízení, kde se tento přístup daří uplatňovat a kde lze sledovat výraznou změnu i u dětí, které si prošly velmi těžkými zkušenostmi. „Musím s čistým svědomím říct, že tam se dopouštíme zázraků,“ uvedl. Děti podle něj začínají prospívat, otevírat se a hledat cestu ke spokojenějšímu a úspěšnému životu.

Prostor pro vědu i spolupráci

Význam propojení různých odborných pohledů zdůraznil při zahájení děkan 3. LF UK prof. MUDr. Jan Trnka. „Mám velkou radost a je pro mě velkou ctí, že můžu zahajovat takhle významnou konferenci o problematice ohrožených dětí,“ uvedl. Připomněl také personální propojení 3. LF UK s aktivitami Amygdaly a spolupráci fakulty s Národním ústavem duševního zdraví. „Přeji vám, abyste na konferenci získali nejen nové poznatky a rozšířili si obzory a sdíleli zkušenosti, ale také abyste navázali profesionální a třeba i osobní vazby. K tomu koneckonců by konference měly také sloužit,“ dodal.

Konference nabídla vedle odborného programu také několik výrazných momentů. Organizátoři například udělili MUDr. Františku Koukolíkovi, DrSc., cenu za celoživotní přínos neurovědám. Známý neuropatolog a popularizátor neurověd se kvůli zdravotnímu stavu nemohl slavnostního předání zúčastnit osobně, cenu proto převzal jeho syn.

Tři dny AMY 2026 tak spojily několik pohledů na jednu z nejcitlivějších oblastí péče o děti. Od toho, co se odehrává v mozku dítěte vystaveného traumatu, přes vývoj empatie a význam raných vztahů až po konkrétní zkušenosti lidí, kteří s ohroženými dětmi pracují. Právě jejich propojení může pomoci hledat způsoby, jak lépe rozumět následkům dětského traumatu a jak na ně účinněji reagovat.